Čínské státní fondy plánují koupit podíl v německém výrobci aut Daimler AG. „Nedávno nám potvrdil insider, že China Investment Corporation nakoupí čtyři až deset procent podílu v Daimleru,“ napsal čínský list People‘s Daily.
Tisíce zaměstnanců firmy Coca Cola v Německu zahájily sérii krátkých varovných stávek, jimiž se domáhají vyšších mezd. V pondělí 21. ledna přestali pracovat dělníci dvou továren v Bavorsku, během týdne se do akce zapojí dalších padesát podniků.
libcom.org
Stovky palestinských vládních zaměstnanců protestovaly v úterý 15. ledna před premiérským úřadem kvůli tomu, že po dobu tří měsíců nedostávají své platy v plné výši, a to uprostřed prohlubující se finanční krize. Problém nedostatku hotovosti palestinské vlády se zhoršil poté, co Izrael uvalil sankce v odvetě za to, že vláda Západního břehu uspěla u Všeobecného shromáždění OSN a Palestina byla de facto uznána za stát.
Události fotbalového zápasu v Port Saidu překvapily dokonce i v kontextu minulých třinácti měsíců, píše Ali Abdel Mohsen v egyptském Egypt Independent. Fanoušci domácího týmu se radovali z vítězství svého klubu tak, že napadli fanoušky týmu Ahly a mnoho jich zabili. V tisku se objevovaly snímky těl bez hlav házených ze stadionu dolů a společnost byla v šoku. A začaly se objevovat otázky.
„Tohle není normální. Je to výsledek lstivého a zlého plánu, který byl pečlivě zosnován a odborně uskutečněn – a my všichni víme kým,“ říká fotbalový brankář v důchodu Nader al-Sayed.
„Po minulý rok jsme viděli zřejmé pokusy o destabilizaci národa a zůstávali jsme během nich mlčenliví. Mlčeli jsme, když byly naše instituce od základů vypalovány, když byly naše ženy veřejně vláčeny a bity. Dál už ale mlčet nemůžeme.“
Nechápe ale nebo si neuvědomuje, že jedna skupina fanouškovské základny, pravděpodobně ta nejvíc oddaná – nemlčela. Ultras ve skutečnosti hráli bezpochyby významnou roli v probíhající revoluci, což jiní revolucionáři dosvědčují.
„Ultras nejsou politicky aktivní,“ říká Mohamed Gamal Beshir, autor nedávno vydané knihy Ultras Book a zakladatel White Knights týmu Zamalek. Tvrdí, že ačkoli jisté skupiny fotbalových fanoušků, které inspirovaly egyptské ultras, jako italští či angličtí, mohou mít napojení na politiku či se přiklánějí k fašistické ideologii, jejich egyptští kolegové jsou jen politiky nedbalí, i když vášniví fanoušci, kteří nemají zájem o to, „mobilizovat se jako skupina nebo něco takového“.
Je to spíš jejich nevázaná, mladická, vášeň, vztek a nadšení, nemluvě o letech zkušeností se zacházením s policejními silami, které se na ně zaměřují jako na zločince a chuligány, co jim dalo jejich revoluční reputaci – buď jako neovladatelného davu, nebo jako hrdinských lvů střežících národní hrdost.
„Jsou to hrdinové, o tom není sporu,“ říká Samah al-Nakkash, čtyřiačtyřicetiletá matka, která se účastnila protestu konaného u káhirského stadionu Ahly ráno po masakru. Říká, že sama není členkou ultras, její přátelé ale ano. A „jsou to lvi. Organizují lidové pouliční výbory, chrání dívky, napadají policisty, kteří se je snaží zostuzovat“.
Jak se dav formuje, aby vyrazil na protestní pochod k parlamentu, pokračuje Nakkash ve chvalořečení mladých mužů, jejichž láska ke sportu se transformovala v plné vlastenectví.
Nakkash (a pravděpodobně všichni další, kteří se v těžkých časech chytají optimismu) by asi byla deprimována, kdyby zjistila, že ultras neorganizovali ani pouliční lidové výbory, ani skupiny na ochranu dívek.
„Ano, byli jsme v ulicích a ano, účastnili jsme se revoluce,“ říká Hisham Abdel Rahman, člen Ultras Ahlawy, který byl naneštěstí na stadionu Port Said. O roli, kterou on sám i jeho kolegové z ultras hráli při povstání, říká: „Dělali jsme ty věci jako Egypťané, ne jako ultras.“
To se ale možná brzy změní.
Horory, které zažil devatenáctiletý chlapec na zápasu mezi týmy Port Said a Ahly, byly těmi, co masakr přežili, dostatečně popsány. To, co viděl on, jej dovedlo k přesvědčení, že bylo vše plánováno („Brány byly svařeny k sobě, během hry si lidé otevřeně, před policisty, distribuovali zbraně a na stadionu byly nové železné sedačky, které jsem tam nikdy neviděl.“).
Bezprostředně po tragédii se ozývaly hlasy, podle nichž byl masakr jen výsledkem typického fotbalového chuligánství. Povrchně vzato byly tyto hlasy oprávněné, týmy Port Said a Ahly mají dlouhou historii vzájemné rivality, při bližším zkoumání to ale neobstojí.
„Ano, mezi oběma týmy panuje rivalita, jako panuje mezi většinou týmů, co dělají jakýkoli sport kdekoli na světě,“ říká Abdel Rahman. „Tahle rivalita ale nikdy nikoho nezabila. To, jakým způsobem nás ti lidé (údajní fanoušci týmu Port Said) napadli, nemá co dělat se sportem nebo věrností týmu. Hlavně proto, že vyhráli, a bylo to pro ně bezprecedentní vítězství, a že skuteční fanoušci, kteří byli na stadionu, šli slavit do města.“
„Větší rivalita panuje mez námi a týmy z jiných zemí,“ vysvětluje Abdelův ultras kolega (který ale nebyl v Port Daisu) Ahmed: „Ale ani v tomhle případě to nikdy nevedlo k ničemu tak brutálnímu, co se stalo v Port Daisu.“
Pouliční bitky ze soboty 4. února
Podobná tvrzení ostatních, kteří se tragédie účastnili, ale nezastavují skeptiky a kritiky.
Pohřeb organizovaný klubem Ahly skončil málem jinak, než bylo plánováno, když Muslimské bratrstvo vydalo prohlášení odsuzující celé hnutí ultras jako chuligánské a tvrdilo, že může za to, že se národ dostal na pokraj zkázy.
Podle ultras taková obvinění ale jen přilévají olej do ohně, brání kritickému šetření toho, co se stalo, a zároveň mohou kanalizovat veřejný vztek nebezpečným směrem.
„Slyšíme to pořád – ultras jsou vandalové, ultras jsou kriminálníci,“ říká Ahmed, „lidé si budou myslet, co si budou myslet, tenhle incident ale ukázal, že lidé, kteří vědí, co jsme zač, je víc než lidí, kteří si myslí, že jsme zločinci či sociopati.“
Pro jiné je to vše mnohem jednodušší. „Když nás chtějí lidé nazývat kriminálníky,“ říká Abdel Rahman výhružně, „dostanou kriminálníky.“
Jak ale říká Ahmed a jak je doloženo davem před klubem Ahly a mnoha dalšími důkazy, tragédie v Port Saidu vedla k podpoře fotbalu a jeho fanoušků. A to až tak, že se špatně rozlišovalo, kdo je skutečně ultras a kdo to o sobě jen tvrdí.
Sedmadvacetiletý Mohamed Awad a pětatřicetiletý Hatem Madkour přišli oba ve smutečních barvách. Zeširoka popisují, co to znamená být ultras… aby nakonec přiznali, že jsou jen fanoušci, co opravdu milují tým Ahly a jeho ultras.
Nejsou jedinými „samozvanými“ ultras v davu, kde jsou i fanoušci jiných týmů, ale i lidé, kteří nemají o fotbalu ani páru.
„Tohle není o fotbalu, o sportu, ani o Port Saidu nebo Káhiře,“ říká Sherif Tammam, který jde s davem směrem k mostu Qasr al-Nil a dále na tahrírské náměstí, kde jsou již davy podoběn smýšlejících lidí. “Je to o něčem větším.“
Navzdory tomu, že je věrný týmu Zamalek (tradičnímu nepříteli klubu Ahly) jde davem i Ramy Tabrizi, v rukou má vlajky obou klubů. „Je to proto, že jsme všichni Egypťani,“ říká, „a všem se nám zase lže.“
„To, co se stalo v Port Saidu, byla odplata ministerstva vnitra za revoluci, která ho položila na kolena,“ vysvětluje, „mstí se za to, že nedovolíme, aby dostali na kolena nás, a že se odmítáme vzdát se revoluce. Tohle je teď jejich nová úloha, mstít se.“
Zdá se, že revoluce dala novou úlohu všem, „politiků,“, „obětem“, zločincům“, „protestujícím“ i dalším.
Protestující z klubu Ahly na protesty navázali šestatřicetihodinovým násilím, skandovali „ultras nejsou zločinci“ a popěvky vyhrožující policii i armádě.
„Dnes v noci všechno shoří,“ řekl jeden teenager svému kamarádovi.
Ultras, hnutí bez vůdců v revoluci bez vůdců, mají, zdá se, malou kontrolu nad tím, jak je vnímá veřejnost opitá vlastenectvím, paranoiou – a nekonečným zmatkem, který je někde mezi tím.
