Čínské státní fondy plánují koupit podíl v německém výrobci aut Daimler AG. „Nedávno nám potvrdil insider, že China Investment Corporation nakoupí čtyři až deset procent podílu v Daimleru,“ napsal čínský list People‘s Daily.
Tisíce zaměstnanců firmy Coca Cola v Německu zahájily sérii krátkých varovných stávek, jimiž se domáhají vyšších mezd. V pondělí 21. ledna přestali pracovat dělníci dvou továren v Bavorsku, během týdne se do akce zapojí dalších padesát podniků.
libcom.org
Stovky palestinských vládních zaměstnanců protestovaly v úterý 15. ledna před premiérským úřadem kvůli tomu, že po dobu tří měsíců nedostávají své platy v plné výši, a to uprostřed prohlubující se finanční krize. Problém nedostatku hotovosti palestinské vlády se zhoršil poté, co Izrael uvalil sankce v odvetě za to, že vláda Západního břehu uspěla u Všeobecného shromáždění OSN a Palestina byla de facto uznána za stát.
Pro přehlednost vydáváme kompletní výtah z článku Paula Bowmana z časopisu irské organizace WSM, který jsme po částech přinášeli v minulých dnech. Výtah se zaměřil na analýzu toho, které změny povahy finančních trhů stály v pozadí současná krize, pro jeho příliš zjednodušený a přehnaně optimistický pohled jsme naopak opomenuli závěrečný oddíl textu pojednávající o perspektivách, které dává krize sociálnímu boji.
Na první pohled se náš přístup může jevit jako zvláštní, dokonce nepříhodný: asi tak jako kdybychom kvůli diskusi o společenských vztazích času zkoumali vnitřní fungování hodinového stroje.
Tento postoj „zevnitř-ven“ je ale ospravedlněn faktem, že stejně jako systémem společenských vztahů je kapitalismus systémem s vnitřním mechanismem. Ten se vyvíjel jako odpověď na boje ohledně vykořisťování, ale to, jaké nové směřování ony nové mechanismy umožnily, pokud jde o kapitalistické strategie, to naproti tomu ovlivňuje nové boje dneška a zítřka.
Příští článek postaví tyto tržní mechanismy do širšího historického kontextu. Teď ale začněme zkoumáním mechanismu kapitalistických finančních trhů.
Tržní mechanismy
Komoditní trhy
Komoditní trhy jsou nejbezprostřednějšími následníky trhů s fyzickým zbožím, které fungovaly dlouho před nástupem kapitalismu. Kapitalistické komoditní trhy však nejsou trhy pro všechna vyrobená zboží, týkají se buď potravin či zemědělských produktů, nebo průmyslové nerostné suroviny.
To jsou produkty, které musí být v kapitalistickém smyslu „komodifikovatelné“ – to znamená, že množství odlišných skupin téhož zboží musí být, co se týče užitečnosti a hodnoty pro všemožné praktické cíle, zaměnitelné.
Jeden barel jistého druhu surové nafty je tak zastupitelné jiným barelem, který je na trhu přítomný. Podobně to platí pro bušl pšenice, tuny železné rudy, uhlí nebo sojových bobů.
Komodity jsou obchodovány na komoditních burzách, které byly historicky fyzicky umístěny v hlavních dopravních uzlech, kam se vozily zemědělské produkty či nerostné suroviny kvůli následné další expedici. V moderní době byly tyto fyzicky existující burzy, s jejich křičícími obchodníky využívajícími tajemné signály rukou, většinou vystrnaděny elektronickými obchodními systémy, které spojují obchodníky fungující ze svých kanceláří po celém světě.
Kapitálové trhy
Cenné papíry a akcie
Kapitálové trhy jsou mechanismy, kam kapitalistické akciové korporace míří, aby zvýšily své finanční zázemí a mohly investovat do svého podnikání. Aby toho dosáhly, prodávají a své cenné papíry či podíly svého podniku. To se liší od situace, kdy si společnost zvětšuje své finance skrze půjčky: prodejní cena cenných papírů totiž nemusejí splácet a neobjevuje se v účetnictví společnosti jako dluh, je v něm zaznamenávána jako součást rekapitaliszace firmy. Výměnou za peníze, které firmě odevzdal, dostává subjekt, který si cenný papír společnosti koupil, část vlastnictví společnosti, pravidelný podíl na provozním zisku firmy (z toho, co zbylo po odečtení všech nákladů a splátek půjček) a obvykle i hlasovací práva na výročním zasedání společnosti, které volí generální ředitele a správní radu. Existuje mnoho rozličných akcií, které se od uvedeného popisu mohou lišit, detaily ale nejsou pro náš výklad až tak podstatné.
Obecně řečeno, subjekty si akcie nakupují pro jeden ze tří důvodů: zaprvé proto, aby dostávaly výnosy z podílů na zisku, které se akcionářům pravidelně vyplácejí jako dividendy.
Zadruhé, a tenhle důvod je ve hře méně často, akcie nakupují jako součást pokusu dostat se k takovému podílu na té které společnosti, který jim umožní buď převzetí oné firmy (tím, že se dostanou k 51 či více procentům dostupných akciových podílů), nebo který jim umožní, aby se mezi akcionáři staly vážnými hráči, kteří mohou ovlivňovat směřování dotyčné společnosti.
A nakonec se akcie nakupují (a to je nejobvyklejší motiv pro každodenní obchodování, které se na burzách odehrává) jako součást spekulace na krátkodobé pohyby cen akcií směrem nahoru či dolů.
Když necháme stranou spekulace, k nimž se vrátíme později, a záležitosti spojené s ovládnutím firmy, zajímá většinu dlouhodobých investorů, kteří chtějí akcie vlastnit kvůli příjmu z dividend, to, co se nazývá jako poměr EPS. Tahle zkratka znamená poměr ceny akcie a čistého zisku na akcii (Price/Earnings ratio), které se vypočítává vydělením ceny akcie výší dividendy, na niž má vlastník akcie právo.
Akcie v hodnotě 100 eur, za kterou se vyplácí roční dividenda 10 eur, má tak například EPS ve výši 100 děleno 10 = 10. což znamená, že bude trvat deset let, než se jejími vlastníku splatí, v nominální hodnotě, to, co do akcie investoval.
Poměr EPS, který je známý i jako „earnings multiple“ či prostě jako „the multiple“, se může mezi různými sektory, jako například mezi finančním sektorem a těžbou uhlí, lišit, a to kvůli odlišným časovým lhůtám, které jsou z praktických důvodů potřeba, aby investice přinesla výnos. Průměrný poměr EPS všech akcií je nicméně na burze velmi pečlivě sledován.
Pokud jste někdy slyšeli analytika či reportéra mluvit o tom, že trh je „nadhodnocen“, neznamená to nic jiného, než že dotyčný odhaduje, že spekulativní obchodování nominálních hodnot vyhnalo cenu vzhledem k výdělkům do nerealistických výšek. V tomto případě bude poměr EPS vyšší, než je průměrná míra vládnoucí na zbytku světových trhů.
Například přehnané spekulace v¨na východoasijských trzích v devadesátých letech vyhnaly některé koeficienty EPS až číslu 1000 – to znamená, že by trvalo přes sto let, než by si investor vydělal nominální hodnotu akcie na dividendách zpátky. Samozřejmě, ony trhy se zřítily, či, řečeno žargonem nekritických pro-tržních fundamentalistů, prošly „tržní korekcí“.
Současný „odhad podle oka“ „správného koeficientu EPS, jak je akceptují komentátoři, je na čísle 18, tedy podstatně výše, než byl během osmdesátých let, kdy se držel na čísle 10.
Obligace (dluhopisy, bondy)
Pokaždé, kdy firma potřebuje nějakou hotovost navíc, však nemusí vydávat akcie. Protože pokaždé, když vydá akcie navíc, rozředí tím podíl na zisku vyplácené současným držitelům podílů a rovněž stlačí jejich nominální hodnotu dolů – a pokud to děláte příliš často, je to dobrá cesta, jak naštvat své akcionáře. Jde ale i o další důvod, potřeba hotovosti navíc může být často vyvolaná dočasnými opatřeními, může jít o potřebu mít něco peněz navíc na pokrytí několika málo následujících měsíců, o dočasný nárůst provozních nákladů či o financování několika let na nějaký projekt, třeba na otevření pobočky v nové firmě či cokoli dalšího.
Jednou možností, jak získat úvěr, je jít do banky či jiného finančního ústavu, který půjčuje peníze a vzít si dočasný úvěr či půjčku jako jakýkoli jiný zákazník.
Jinou možností, a to tou, kterou mají jen velké a zavedené společnosti a určitě ne běžní lidé, je však vydat dlužné cenné papíry či dluhopisy. Jedná se o dokumenty o dluhu (IOU: akronym pocházející z anglické fráze „I Owe Unto“ či „I Owe You“): budou plně umořeny v určený čas v budoucnosti, v okamžiku splatnosti.
Společnost, která dluhopis vydá, je dlužníkem, jeho kupec je věřitelem. Kromě slibu splacení souhlasí ten, kdo takový dokument vydává, i s tím, že bude držiteli dluhopisu splácet pravidelně úrok.
Obligace jsou volně obchodovatelné cenné papíry a jejich hodnota se váže k jejich nominální hodnotě modifikované tím, kolik úroku je třeba stále ještě splatit před okamžikem splatnosti (ve srovnání s jinými úrokovými mírami), a odhadem nebezpečí, že vydavatel dluhopisu nedostojí svému závazku splatit ho. Stejně jako korporace vydávají dluhopisy i vlády, jak lokální, tak státní, stejně jako zcela nadnárodní tělesa jako například European Investment Bank.
Krátké a dlouhé
Po uvedení dvou základních kategorií cenných papírů je třeba podívat se na způsoby, jak obchodníci na finančních trzích fungují, aby vydělali peníze spekulacemi na změnách nominálních hodnot cenných papírů, ať akcií, tak obligací.
První strategií je, když obchodník má za to, že cena akcie během následujícího období stoupne: nakoupí je za momentální cenu a čeká, zda se zvedne. Pokud jejich cena roste, vybere si příhodný okamžik k prodeji a prodává je za novou, vyšší cenu a shrabuje zisk vytvořený tím, že koupil levně a prodal draze.
Tato strategie se nazývá „going long“ či zaujmutí „long position“ na burze, a to z důvodů, které se objasní za minutku.
Jaké jsou potenciální ztráty a zisky téhle strategie?
Maximální možná ztráta je ztráta všech investovaných peněz: k té dojde, když se z nějakého katastrofického důvodu stanou nakoupené akcie bezcenné.
Maximální zisk je naproti tomu na druhé straně bez konečného limitu. Není žádný důvod, který by hodnotě akcií zabránil v tom, aby se ztrojnásobila, zvýšila stonásobně či ještě víc. Dochází k tomu samozřejmě zřídka, ale není nic, co by tomu zabránilo.
Podobně jako se sází na nejhoršího koně si můžete „vybrat toho, kdo prohraje“, resp. vsadit na finančním trhu na akcie, které půjdou ke dnu: poté se obchodník věnuje strategii „short sell“. Aby ji mohl praktikovat, musí nabýt nějaké akcie, obvykle tak, že si je na jistý omezený čas půjčí (za to platí malý poplatek), prodá je na trhu čeká, až akcie propadnou a poté je koupí za nižší cenu, aby je stihl včas vrátit jejich právoplatnému majiteli.
Pokud cena akcií klesla, pak obchodník shrábne jako zisk rozdíl mezi cenami. Samozřejmě, jiná věc je, že když cena neočekávaně stoupne, místo toho, aby klesla, musí obchodník k financím, které získal prodejem, sehnat ještě jiné, dodatečné peníze, aby akcie, které jsou nyní dražší, koupil a mohl je vrátit subjektu, který mu je půjčil.
Tato strategie má podstatný rys, na nějž je třeba poukázat. Protože „shorting“ ja pravým opakem strategie „going long“, je obrácená i situace při maximálním zisku a maximální ztrátě. Maximum, které může obchodník získat, je omezené nominální hodnotou akcií. Ale maximum, co může tratit, je neomezené. Zopakuji to, protože to je velmi důležité. Maximální částka peněz, o které může obchodník přijít skrze „short sell“ strategii, je neomezeně velká.
Proč je tedy jedna strategie nazývaná „long“ („dlouhá“) a druhá „short“ („krátká“)? Protože aktivity obchodníků spekulujících s kurzem akcií vedou k tomu, že jejich nominální hodnota fluktuuje během obchodního dne a týdne směrem nahoru a dolů, musejí mít lidé, kteří mají důvěru v to, že výkon firmy či stav okolní globální ekonomiky bude takový, že jejich ceny akcií postupem doby stoupne, jistou trpělivost a nechat si akcie do doby, než k takovému růstu dojde. Jsou v pozici těch, kdo mají před sebou „dlouhý tah“.
Obchodníci, kteří se snaží vydělat na dočasném poklesu cen akcií v souvislosti s tím, že se očekává, že informace z firmy budou obsahovat špatné zprávy, mohou mít před sebou na druhé straně „krátký tah“: mohou mít před sebou jen několik hodin, než si spočítají, že se ceny akcií začínají zotavovat.
Ono slovo „short“ („krátké“) ve frázi „short selling“ přesto odkazuje na skutečnost, že prodejce je vzhledem k vlastníku akcií v deficitu, ne až tak na časovou dobu. „Short sellers“ si akcie vlastně často půjčují od lidí, kteří je drží jako součást jejich operování v rámci své „long positions“ (či je mají pro výdělky, tak jak to dělá řada institucionálních investorů jako penzijní fondy).
Na první pohled to vypadá bláznivě. Proč by někdo, kdo vlastní akcie, které chce dostat nahoru, tyto akcie půjčoval někomu, kdo se snaží vydělat peníze z klesajících cen? Je to kvůli odlišným časovým rámcům oněch odlišných modelů fungování. Pokud cena jeho akciového podílu stoupne do šesti měsíců o částku, v níž doufá, nestará se jeho držitel o to, zda dnes cena akciového podílu dočasně klesne „Short seller“ mu rovněž za půjčku akci musí platit poplatky, takže jejich držitel má kromě dividend ještě dodatečný příjem.
Důležitým závěrem je, že naivní víra v to, že slyšíme-li ve zprávách o tom, že se trhy bortí, znamená to, že kapitalisté obecně přicházejí o peníze, je prostě chybná. Určitě, někteří kapitalisté tratí – ale tahle klesající křivka na grafu je následkem toho, že jiní kapitalisté vydělávají. Ať směřuje trh kamkoli, kapitalisté dál vydělávají. Kapitalismus je zdravý jak v době krachu, tak v době boomu.
Totéž bohužel nelze říci o dělnické třídě. Z tohoto důvodu se o „short sellers“ mluví jako o „nepřijatelné tváři kapitalismu“. Tahle dichotomie „dobrý kapitalista, špatný kapitalista“ je úplně neopodstatněná a je často jen cynickým pokrytectvím těch, kdo se snaží bránit kapitalismus obecně tím, že naznačují, že kapitalismus má i přijatelnou tvář, například odkláněním hněvu lidu směrem k mizerně vymezené skupiny „odporných kapitalistů“. „Short selling“ je na burze prostě jen obrácená operace k „long positron“. Přičítat morální pokárání jednomu a druhému nikoli je falešné.
Používání (a zneužívání) páky
Jedním z dopadů toho, že zisky z „short selling“ jsou relativně omezené, je podpora využívání toho, co se nazývá jako „páka“. Finanční páka je analogické oné fyzikální. Toho lze ve finančním obchodování dosáhnout řadou rozličných prostředků, některým se budu věnovat níže v oddílu o derivátech.
Jednou z metod je půjčit si peníze, abyste mohl nakoupit akcie, s nimiž máte v plánu provést „long“ či „short“ transakce. To znamená, že můžete být schopni zvětšit množství akcií, které si můžete nakoupit, řekněme desetkrát: koupíte si jich desetkrát víc, než kolik byste si jich mohli dovolit se svou původní hotovostí. Takže pokud se věci budou vyvíjet tak, jak předpovídáte, vyděláte desetkrát víc. Pokud se však budou kazit, je velikost vašich ztrát rovněž desetkrát větší.
Představte si, že svůj den začnete tím, že si všimnete akcií nějakého družstva produkující podzemnici olejnou v některé zemi Třetího světa, jejíž akcie se za minulý rok nadhodnotily, protože byla spojena s projektem nějaké holywoodské hvězdičky pro psí mazlíčky.
Čtvrtletní výsledky se čekají dnes a vy jste si zatraceně jistí, že záblesk reality jejich současnou cenu 100 za akcii shodí dolů. S vaším současnou hotovostí (řekněme půl milionem) si můžete dovolit provést spekulantskou „short“ operaci jen s 5 000 akcií, to by vám ale vyneslo jen mizerných 50 táců, došlo-li by k poklesu o 10 procent.
Nuuuda!
Proto si seženete víc peněz, abyste mohli svou „short“ operací obsáhnout 50 tisíc akcií a vydělat si 500 tisíc.
Super!
Teď na oběd s kolegy: humr, šampaňské a tak.
O půl čtvrté se vrátíte, abyste zjistili, že čtvrtletní výsledky družstva odhalily, že se firmě nijak zvlášť nedařilo kultivovat svou produkci podzemnice, ale že při orání svých pozemků neočekávaně objevili… naleziště ropy.
Cena akcií vyskočila bláznivě nahoru a teď se usadila na 600 na akcii. Do pěti odpoledne teď musíte získat 50 tisíc akcií, které jste si na svou „short“ operaci půjčili: potřebujete tedy sehnat 50 000 krát 600, což je aktuální cena za akcii, tedy, kruci, 30 milionů, respektive 25 milionů (protože 5 milionů jste ráno vydělali prodejem 50 tisíc akcií po stovce, které teď musíte sehnat zpátky, bohužel za 600 za kus). Hm…
Skutečné obchodování v reálném světě se samozřejmě od tohoto ukázkového případu liší. Existují například takzvané „stop-loss orders“, které stanoví úroveň, do níž se vaše operace může kazit a kdy je vaše postavení automaticky zlikvidováno, aby se vaše ztráty omezily.
S ohledem na neomezené ztráty, které s sebou „short“ operace nesou, jsou zřídka podstupovány jen tak. Daleko častěji jsou součástí hedge či straddle či jako komponent složitějšího nástroje, na který se podíváme v oddílu o derivátech.
Mnozí obchodníci však předvedli, že když se věci nedaří, je možné přijít o více než 25 milionů euro. Samozvaný „podvodník“ Nick Leeson dokázal zajistit bance Barings, pro níž pracoval, 1, 4 miliardy dolarů dluhu, na nějž se přišlo až ve chvíli, kdy ji objevení finanční černé díry v podobě konta 88888, kam všechny ztráty odkládal, zlomilo vaz.
Měnové trhy
Obchodování a platební bilance
Měli bychom mít pořád na paměti, že akciová společnost, zdroj akcií a dluhopisů, byla prvně vytvořena, aby sloužila mezinárodnímu obchodu. Konkrétně ji vynalezla Anglie pro financování své americké kolonie Virginia a pro Britskou východoindickou společnost, které se dostalo štědré smlouvy na obchodování s Indií a ostrovy. Vývoj finančních trhů šel od té doby vždy ruku v ruce s mezinárodním obchodem.
Mezinárodní obchod si vyžaduje směnu peněž z jedné měny do druhé a to dřív v předkapitalistickém světě prováděli směnárníci na trzích a chrámech (náboženská centra byla vždy strategicky umísťována na obchodních cestách).
V moderním finančním systému se směna peněz odehrává na elektronickém, de-centralizovaném globálním finančním trhu, který nechodí nikdy spát a funguje 24 hodin, den za dnem.
Peníze bez státní příslušnosti – vzestup eurodolaru
Eurodolar je americký dolar, který je uložen v bance mimo kontrolu Spojených států. Ve finančním světě znamená předpona „euro“ měnu,která je uložena mimo kontrolu či regulaci státu či centrální banky, která ji vydala, nemá nic společného s Evropou či evropskou měnou. Stejně jako eurodolary tak máme eurosterlingy… a od založení eura v roce 1999 dokonce i jazykově děsivé euroeuro.
Eurodolar má své kořeny ve studení válce. Kvůli importu a exportu držel americké dolary Sovětský svaz. Po své invazi do Maďarska v roce 1956 se Sověti báli, že by jako odplata mohly být ohroženy jejich dolarové vklady ve Státech. Aby tomu zabránili, rozhodli se všechny své dolary přesunout mimo jurisdikci Spojených států do v Evropě registrovaných bank, které kontrolovali.
V oné době přijímaly banky ve světě vklady jen v národní měně země, v níž byly registrovány. Banky vlastněné Sovětským svazem v Evropě se rozhodly, že by mohly zapřáhnout do práce rovněž tyto dolary, aby jim vynášely úroky, takže začaly nabízet půjčky korporacím, a to na anonymní bázi a bez zbytečných otázek (dokud splácely úrok).
Jedním z hlavních hráčů se na tomto poli stala moskevská Národní banka, sověty vlastněná v Británii registrovaná banka. Její adresa na telexu přitom byla „Eurbank“ – odtud tedy pochází onen pojem „eurodolar“.
S ohledem na skutečnost, že mimo Spojené státy se díky Marshallovu plánu nacházelo množství dolarů a s ohledem na negativní platební bilanci (Spojené státy platily více dolarů za import, než dostávaly zpátky za export), je jasné, že jakmile byl tento trh jednou ustaven, rozrůstal se s velkou výbušností.
Hlavní aktivitou na poli obchodování s eurodolary byly mezibankovní půjčky. Tyto OTC půjčky (Over-The-Counter – OTC – mimoburzovní) jsou velmi vrtkavé nestálé, proto se úrokové míry pro konkrétní půjčky každou hodinou měnily.
Nakonec se ukázala potřeba mít změřenou průměrnou úrokovou míru: jejího určení se chopili největší obchodníci s eurodolary, jejichž základnou byl Londýn. Zavedená úroková míra proto dostala název London Inter-Bank Offer Rate (LIBOR).
Význam trhu s eurodolary, či obecněji eurofinancemi, spočíval v tom, že ačkoli byl založen na měnách vydávaných národními státními bankami, byly tyto měny mimo jurisdikci jakéhokoli státního monetárního tělesa.
Jiným slovy řečeno, jednalo se tedy o peníze bez státní příslušnosti a jako peníze mimo státní kontrolu se podepsaly na svržení keynesiánského systému z Breton Woods. A měly dopad na rozvoj finančních derivátů (jako protikladu zbožních derivátů).
První burza výhradně pro „cash-settled futures“ (1) byla otevřena v roce 1982 v Chicagu jako Chicago Mercantile Exchange (CME), aby obchodovala úrokovými futures (2) v eurodolarech. Eurodolarové futures jsou používány pro výměny úrokových měr, z nichž první se odehrála mezi Světovou bankou a IBM v srpnu 1981. Protože jsou eurodolarové vklady termínovanými vklady, s nimiž nelze obchodovat, byly eurodolarové futures nezbytně prvními futures, které nikdy neměly vyústit ve skutečné dodání podkladového aktiva („underlying asset“).
Úrokové míry futures byly stanoveny ve vztahu k LIBOR, a ten je pro ně hlavním mezinárodním referenčním bodem dodnes.
Stejně jako mají úrokové míry národní měny (stanovuje je centrální banky), tak mají úrokové míry „nestátní“ peníze – LIBOR přitom určuje obchodování na trhu.
(1) Futures - standardizované finanční deriváty, které představují smlouvu mezi dvěma
stranami, ve které má kupující povinnost koupit podkladové aktivum v den splatnosti za odpovídající cenu a prodávající povinnost prodat dané podkladové aktivum za stejných podmínek.
(2) Úrokové futures jsou dohody prodat (resp. koupit) k určitému standardizovanému termínu v budoucnosti za sjednanou cenu standardizované množství standardizovaného (druh, splatnost, úročení) úrokového instrumentu.
Deriváty a hedge
Budoucnost není napsána – riziko
Varování na reklamách na investování vždy říká: „Pamatuj, že hodnota vašich investic může stejně tak klesnout jako stoupnout.“ To platí o veškerých finančních operacích, takže dvojčetem kapitalistické posedlosti ziskem je posedlost rizikem. Riziko je vždy spojeno s časem, takže jakákoli finanční smlouva, která zahrnuje prvek času (a ten zahrnují všechny smlouvy, protože jinak by žádná smlouva nebyla potřeba, stačily by okamžité, bezprostřední transakce), musí zahrnovat i prvek rizika.
Kapitalisté proto neustále musí odhadovat a zvažovat pravděpodobnost oněch rizik a jejich rozsah. A nejen to, důležitou a dnes i ziskovou) součástí finančních aktivit je hledat cesty, jak se proti těmto rizikům bránit a realizovat prostředky na omezení škod, aby se omezily dopady negativních událostí, pokud k nim dojde. Hedging je procesem zavádění nástrojů omezujících škody pro případ, že by se trh v budoucnu posunul jiným směrem, než ve který doufáte.
Hedging je obcně považován za operace „hodných kapitalistů“ či „legitimní“ operace. Obvykle stojí proti svému zločinnému dvojčeti, proti „spekulacím“, které provádějí ti „zlí kapitalisté“, kteří jsou motivováni čistě snahou vydobýt zisk na účet čehokoli jiného. Ve skutečnosti fungují oba dva druhy kapitalistů, jak ti „dobří“, kteří se snaží minimalizovat riziko, tak ti „zlí“, kteří se snaží vydělat peníze skrze „spekulace“, na tomtéž trhu, používají tytéž finanční nástroje a provádějí tytéž operace. Základním bodem tohoto článku je, že honbou za ziskem jsou motivováni všichni kapitalisté.
Než však budeme moci diskutovat o tom, zda je dichotomie hedge – spekulace platná, je nutné podívat se předně na finanční nástroje, které pro obchod kvůli budoucím ziskům a zacházení s riziky používají.
Revoluce derivátů
Do sedmdesátých let byly deriváty marginální součástí kapitalistické finanční aktivity a byly omezeny jen na to, aby chránily před rizikem budoucích pohybů cen komodit. Od konce sedmdesátých let a skrze léta osmdesátá se nicméně odehrála radikální transformace. Deriváty opustily svou roli jakýchsi pouhých doplňků komoditních trhů a prostoupily každouoblast finančních obchodů.
Jejich počet enormně rostl a dnes tvoří největší část aktivit finančního obchodování. To, co bylo okrajovou umností na periferii, se posunulo do samotného centra světového kapitalistického finančního systému. To, co bylo vedlejším chodem, se stalo hlavním jídlem. Tato rychlá a radikální transformace se odehrála na pozadí a pod vedením transformace celého režimu globální finanční vlády od systému Bretton Woods či keynesiánství do nového řádu, v němž žijeme dnes a který dostává rozličná jméně od „neoliberalismu“ po globalizaci.
Než se ale podíváme na smysl revoluce derivátů a její vztah k velkého obrázku změn v režimu globální finanční vlády, musíme se zastavit na mechanismus derivátů.
Forvard
Deriváty mají původ v potřebě ochrany před rizikem. Nepředvídatelného růstu či poklesu cen komodit, zejména zemědělských, jejichž roční produkce a cena je rukojmím počasí dalších faktorů, které těžko předpovídat.
Jako příklad si vezměme farmáře pěstujícího pšenici a mlynáře. Než oseje pozemky, čelí farmář nemilému riziku: co když po vší námaze zjistí,l že cena pšenice klesla tak hluboko, že jeho pšenice nepokryje na náklady a výdaje na živobytí? Mlynář, který pšenici produktivně spotřebovává, se chce na druhé straně chránit před rizikem zvedání cen pšenice.
Řešením je takzvaný forward, dohoda uzavřená pro budoucnost. Na začátku roku udělá farmář s mlynářem dohodu o transakci ohledně dohodnutého množství pšenice za domluvenou cenu.
Pokud je po žních skutečná tržní cena pšenice (takzvaná okamžitá cena) nižší než ona dohodnutá, pak platil mlynář vlastně více, než by býval musel – ale přinejmenším byl chráněn před rizikem růstu ceny a hlavně, z dlouhodobého pohledu ví, že tentýž farmář, s nímž dohodu uzavřel, bude mít v příštích letech více pšenice.
A z pohledu farmáře může dojít k situaci, kdy doplatí na rozdíl mezi cenou stanovenou dohodou a potenciálně vyšší cenou tržní, to je ale jen malá cena za to, že si je schopen naplánovat svůj roční příjem a mít jistotu, že farmu zvládne provozovat i příští rok.
Futures
Forwards mají dvě nevýhody. Zaprvé, pokud se okamžitá cena pohne příliš daleko od dohodnuté ceny, má jedna ze stran vždy tendenci od smlouvy odstoupit. Zadruhé je zde nevýhoda příliš těsného připoutání se k jednomu místu atd. To nutí prodejce najít konkrétní spotřebitele předtím, než je stanovena cena.
Skrze standardizování množství, kvality a míst pro doručení lze smlouvu uzavřenou pro budoucnost nahradit futures. Ty mohou výrobci/prodávající nakupovat, aniž by se starali o tom, kdo bude konečným spotřebitelem/kupcem. Mohou volně obíhat a lze s nimi obchodovat – to znamená, že mají „likviditu“.
A navíc, protože jsou prostředky chránícími rozdíl mezi budoucí cenou a aktuální okamžitou cenou, mohou být vykupovány za hodnotu hotovosti onoho rozdílu, nezávisle na skutečné vlastnické transakci mezi prodejcem a konečným kupujícím.
Historicky prvními futurem, které byly stanoveny hotovostí, byly eurodolarové futurem poprvé obchodované v roce 1975 na Chicago Mercantile Exchange. Tobyly takové první futurem na finanční nástroje spíše než na fyzická zboží.
Centrální roli v rozvíjení nových futurem a dalších finančních derivátů hrálo Chicago s ohledem na svou historickou roli spojení mezi zemědělskou produkcí středního západu a zbytkem Spojených států a světem. První obchodníci s eurodolarovými futurem se předtím věnovali obchodu s pšenicí, hovězím a vepřovým.
Budeme-li se tedy držet našeho příkladu, koupí si farmář „put future“, aby svou pšenici prodal o žních za určenou cenu. Mlynář si koupí „call future“, aby pšenici za danou cenu koupil. Když přijdou žně, prodává farmář pšenici na otevřeném trhu za okamžitou cenu, ať je jakákoli. Pokud je nižší než jeho future, dostává rozdíl vyplacen v hotovosti od vlastníka future z opačného konce vztahu, tedy od kupujícího. A obráceně to platí z pohledu mlynáře.
Mezi terminovanými smlouvami a future jsou ještě jiné technické rozdíly (futures jsou „vyvažovány“ denně, aby se zastavily potenciální obrovské ztráty, k nimž by mezi začátkem a cílem procesu mohlo dojít, ručí za ně burza, takže v případě porušení platební povinnosti odpadají značné náklady na vedení soudního sporu), ale to, co z nich dělá derivát, je oddělení vlastnictví statků od ochrany proti změně ceny.
Opce
Další nevýhodou termínovaných smluv, která se ale týká rovněž swap, je v tom, že jsou k transakci připoutány obě strany. Copak by nebylo fajn, kdybyste mohli dostat smlouvu, která by stanovila budoucí cenu buď na prodej, nebo na koupi, která by vás chránila před posuny cen, které by vás poškodily, ale kterou byste nemuseli použít, pokud by se v budoucnosti ukázalo, že okamžitá cena je lepší než ta, která byla stanovena.
Těžko se divit tomu, že finanční trhy přišly se smlouvou termínového typu s klauzulí umožňující odstoupení (tzv. get-out klauzule) – opce.
Existují dva základní typy opcí – „call“ opce, které vám umožňují nakoupit v budoucnosti za dohodnutou realizační cenu („strike“ price), a „put“ opce, které vám dovolují za realizační „strike“ cenu prodávat.
Všimněte si ale, že aby tyto dohody fungovaly, musí mít jedna strana povinnost nakoupit či prodat za stanovenou cenu v případě, že se to kupec opce rozhodne dodržet.
Takže, pokud se vrátíme k našemu původnímu příkladu, farmář by mohl na začátku osevní sezóny nakoupit „put“ opci k ceně, která by pro něj byla přijatelná. Cena této opce je velmi malou částí plného množství, které se vyplatí, pokud se po sklizni rozhodne své právo, které mu opce dává, realizovat. Původní cena není vratná. Takže pokud farmář po sklizni zjistí, že okamžitá cena je daleko vyšší než realizační cena za jeho „put“ opci, přišel o peníze, které za opci zaplatil, ale to, že svou produkci nemusí prodat za dříve stanovenou cenu, která je pod hladinou aktuální tržní ceny, se mu vyplatí.
Když se ukáže, že kurzový bod je nižší než realizační cena opce, pak je vypisovatel (tzv. „writer“) opce (nebo aktuální vlastník jejího druhého konce, pokud mezitím došlo k obchodu), obchodovalo) nucen nakoupit dohodnuté množství pšenice za danou cenu a utrpět ztrátu.
Podobně se věci mají s „call“ opcí na straně mlynáře.
Další finanční nástroj spadající do kategorie derivátů nemá původ v obchodování s fyzickými zbožími – a i proto jsou možnosti, které nabízí, větší než u opcí a futures. Swapy, jak se tento derivát nazývá, překračují všechny separace, které na trzích v době před jejich vystoupení ze světa polo-oficiálního finančnictví, byly.
Swapy
Dalším hlavním typem derivátu je swap. Na rozdíl od futures a opcí swapy nemají původ v obchodování s fyzickými zbožím, jsou specifické pro finanční aktiva.
Při „swapovacích“ operacích se nevyměňují raritní poštovní známky, fotbalové kartičky či starožitnosti, jak by mohl název (swap = výměna) naznačovat, dokonce ani ne zboží, ale platby v hotovosti a příjmy
Swapy se zrodily na devizových trzích..
Vezměme si například americkou nadnárodní korporaci, která chce založit novou pobočku v jihoasijské zemi. Potřebuje peníze ve měně oné země, aby si mohla najmout pozemek, zaměstnance atd. Místní měnu si tedy potřebuje půjčit – nemá ale žádné rezervy v oné měně, z nichž by mohla splácet úrok.
Mohla by měnu kupovat za dolary, ale pokud má daná země devizovou kontrolu, díky níž nemohou cizinci nakupovat za tržní sazby velká množství její měny (či pokud se snaží uvalit nějaký druh Tobinovy daně), je to nevyhovující postup.
Najde-li americká společnost firmu v jižní Asii, která má podobné, ale opačně nastavené potřeby (chce získat půjčku a USA, ale nemá žádné dolary na splácení), mohou se mezi sebou navzájem dohodnout na tom, že jedna bude za druhou splácet. Mezi firmami se tak nepřevádí vlastnictví, takže se obě firmy jakýmkoli devizovým omezením či Tobinově dani vyhnou.
První swapy se proto objevily pro potřeby a cíle nadnárodních společností, které potřebovaly obejít devizová omezení za brettonwoodského systému globální nadvlády, který panoval až do sedmdesátých let minulého století.
Vstoupit z tohoto polo-podloudného prostředí tomuto finančnímu derivátu dovolil až proces rušení devizových omezení zahájený Margaret Thatcher v roce 1979: první veřejný swap se uskutečnil v srpnu roku 1981 mezi IBM a Světovou bankou a organizovali ho Salomon Brothers.
Podívejme se na tuto operaci jako na příklad: Světová banka (která má sídlo ve Švýcarsku) chtěla půjčit jistou sumu ve švýcarských francích a IBM chtěla půjčit obdobnou sumu v amerických dolarech (USD). Oba subjekty to chtěly udělat vydáním dluhopisů. Doma v USA by IBM musela platit základní sazbu plus 45 basis points (bps; 1 bps = 0, 01 procenta) – úrokovou sazbu v USA plus 0, 45 procenta.
Jenže díky vzácné přítomnosti dluhopisů IBM ve Švýcarsku byla firma schopna vydat dluhopisy ve Švýcarsku za švýcarské franky.
Světová banka mohla vydat dluhopisy ve Švýcarsku v základní sazbě plus 20 bps (tedy plus 0, 20 procenta) a v základní sazbě plus 40 ve Státech. IBM si tedy mohlo půjčit švýcarské franky levněji než Světová banka – a ta naopak mohla získat levněji než IBM americké dolary.
IBM vydalo dluhopisy ve Švýcarsku a Světová banka v USA. IBM půjčilo Světové bance švýcarské franky za švýcarskou základní sazbu plus 10 a Světová banka půjčila IBM americké dolary za americkou základní sazbu plus 30 bps.
Ve výsledku tak IBM získalo 15 bps a Světová banka 10 bps.
Splácení se mezi oběma subjekty vyměňovalo po celou dobu půjček (a Salomon dostal nezveřejněnou sumu za to, že celou operaci zorganizoval).
Jakmile se objevily, ukázaly se swapy být, navzdory svému původu, účinnějšími, než mohl kdokoli při jejich zrození tušit. Počet typy swapů prudce narostl a zdaleka nezahrnuje jen příklad popsaný výše.
Řekněme to ještě jednou, stejně jako futures či opce nevyžadují swapy žádný přesun vlastnictví aktiv, z nichž se odvozují jejich platební toky.
Swapy však do kufříku s finančními nástroji přinášejí něco navíc. Termínované smlouvy, futures a opce zůstávají, zejména na komoditních trzích, z nichž pocházejí, svázány s trhy vymezenými podkladovými aktivy.
Futures či opce na vepřové mohou být porovnávány jen proti promptnímu trhu s vepřovým.
Samozřejmě, můžete se dopustit prodeje za peníze a investovat příště do pšenice, ale ohodnotit své futures na vepřové přímo proti trhu s pšenicí. A podobně to fungovalo ve starém světě vše: dluhopisy byly dluhopisy, akcie akcie a smlouvy o cizí měně byly smlouvy o cizí měně.
Nyní se díky moci swapů všechna tahle separující rozdělení rozplynula. Swapy mají vlkodlačí DNA, který dovolí nástroji finančního zabezpečení jednoho typu zmutovat rovnou do nástroje jiného typu či dostat šanci změnit svou povahu skrze proces nazývaný „swaption", který je kombinací opce a swapu. Umožňují přímé srovnání míry rizika, volatility a dalších charakteristik, které dosud nebylo na trzích možné srovnávat. Swapy jsou kamenem mudrců finančního kapitalismu.
Proliferace
Čtyři výše zmíněné deriváty (forward, future, opce a swap) jsou nazývány jako „vanilkové“ deriváty („vanilla derivatives“). V praxi fungují jako základní stavební kameny spojené do komplikovaného uspořádání spojujícího rozličné deriváty v rozličných podkladových aktivech, aby se zrodily ještě komplikovanější nástroje.
Ve zvěřinci finančních trhl běhá těchto složitých či „exotických“ derivátů hned několik druhů. Všechny však mohou být odvozeny ze tří základních derivátů a schopností, které nabízejí: časové fixace futures, volnosti opcí a mutability slapů.
Zvěřinec derivátů, které zplodily tyto tři základní, se tak dostal z kotců a vřítil se na půdu komoditních a zahraničních devizových trhů a pronikl do všech pórů finančních trhů.
Tyto základní nástroje vytvořily strategie skrývající se pod jmény jako Bear Spreads, Naked Puts, Collars, Straddles, Strangles, Butterflies či Vanilla Options: jedná se o skutečnou explozi polymorfní perverzity vytvořenou díky nové Kamasutře stovek finančních poloh.
Transformace
Změnu, která se odehrála od doby, kdy byly deriváty marginálním fenoménem odehrávajícím se na poli komoditního trhu, k dnešku, kdy hrají zásadní roli v transformaci kapitalistického mezinárodního finančního systému, lze vidět v následujících oblastech:
• množství
• OTC, státní kontrola a viditelnost na trhu
• Tvorba cen
• De-montáž
Množství
Množství obchodovaných derivátů za posledních patnáct let explodovalo.
Od situace v sedmdesátých letech, kdy bylo množství derivátů vzhledem k celkovému světovému obchodu zcela marginální, dnes deriváty zodpovídají za obrovskou většinu celkového množství globálních finančních obchodů.
Daleko největším globálním finančním trhem je zahraniční devizový trh, který při posledních součtech dělá obchody za více než tři biliony dolarů denně.
Dvě třetiny z toho jsou deriváty.
Abychom měli jiné číslo na porovnání (a ocenění onoho množství představovaného deriváty), uveďme, že celková hodnota mezinárodních, globálních obchodů se zbožím a službami za celý rok dosahuje šesti bilionů dolarů… což je částka, kterou trh s cizími měnami zvládne za pouhé dva dny.
Celkový souhrnný hrubý národní produkt Irska čítá 200 miliard dolarů – a to představuje zhruba hodinu a půl obchodování na globálních trzích s cizími měnami.
OTC („Over The Counter“)
V našem výkladu o swapech jsme opominuli jeden dodatečný rozdíl mezi swapy a futures a opcemi.
Spočívá v tom, že swapy v drtivé většině nejsou exchange-traded nástroji jako futures a opce. Téměř výlučně jsou sjednávány přímým vyjednáváním mezi dvěma protistranami – tento způsob obchodování se nazývá „Over The Counter“ („přes přepážku“).
To byla přirozeně jediná cesta, jak fungovat v dřívějších dnech tajných měnových swapů realizovaných kvůli obejití měnové kontroly a omezení.
Nicméně jako nástroj pro transformaci toku splátek a hotovostí po určené období spíše než nástroj na ochranu proti budoucím pohybům cen podkladového prvku je swap nadále organizován téměř výlučně jako přímá, dvojstranná dohoda upravená podle zúčastněných.
Skoro 80 procent obchodů s derivát jsou OTC swapy, 75 procent z nich jsou úrokové swapy.
Kromě toho musíme zmínit „off-balance sheet“ povahu těchto ujednání. To znamená,že protože nedochází k žádné skutečné výměně vlastnictví, není potřeba, aby se o nich objevil záznam v účtech firmy.
To vše napomohlo a zvětšilo neprůhlednost finančních trhů. Exploze OTC derivátů vůbec nevedla ke zvýšení transparentnosti a zdokonalení „inteligence trhu“ (cožje samozřejmě protimluv, jako kdyby tady nějaká byla!): vedla k tomu, že vlády, regulátoři, odhadci rizika mají stále menší a menší představu o tom, jaké riziko představují další hráči na trhu.
To je jeden z hlavních faktorů současné mezinárodní bankovní krize vyvolané fiaskem sub-prime hypoték ve Spojených státech. Skutečná riziková suma vytvořená špatnými sub-prime půjčkami je relativně malá, ale strach finančních trhů je strachem z temnoty – nikdo neví, kde se ony dluhy nacházejí. Ví se jen, že někde jsou. Tvorba cen – vůz před koněm
Jedním z důsledků obchodování s deriváty, který byl empiricky pozorován, je zřejmá inverze vztahů souvisejících s tvorbou cen mezi okamžitými cenami a budoucími cenami. Standardní vztah vypadá tak, že promptní trh určuje hodnotu terminovaných, budoucích obchodů, k nimž dojde po uplynutí jistého času.
Na mnoha trzích však operuje tendence určovat okamžité ceny cenami budoucími trhy.
Příčina tohoto obratu ještě bude muset být přesně vylíčena, ale zdá se, že jde o účinek přesunu od terminovaných obchodů postavených na fyzických zbožích ke „cash-settled futures“.
S tím, jak začaly dominovat na hotovosti postavené deriváty „cash-settled“ deriváty, se poměr množství fyzicky doručovaných kontraktů k „papírovým“ derivátům, u nichž se o žádném fyzickém doručení podkladového aktiva nikdy ani nepřemýšlelo, v mnoha případech vyvinula k bodu, kdy papírové obchody převažují fyzické obchodování deset ku jedné či více.
Množství obchodování vytváří situace podobné „nejde-li hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře“.
Jinými slovy: síla trhů s deriváty spočívá v určování ceny; ta je určovány jimi, nikoli zápasy ohledně výrobních cen. To představuje hlavní posun, pokud jde o moc konkurence nad budoucími výrobními náklady.
Interpretace
Ohlušující ticho
Vezmeme-li v potaz míru a důležitost transformace, která se odehrála v několika posledních desetiletích, s překvapením zjistíme, že se odehrálo jen několik málo pokusy o analýzu jejích širších implikací.
Tomu je snadnější porozumět, pokud se podíváme na skupiny, o nichž bychom předpokládali, že se takové analýzy chopí.
Na jedné straně máme lidi, kteří mají nejlepší znalosti o posledním rozvoji derivátů – to jsou profesionální obchodníci a dealeři, kteří s těmito speciálními finančními nástroji pracují. Jenže zájmy této skupiny jsou omezené na úzkou perspektivu hledání zisků na kapitalistických trzích.
Takže navzdory rozšíření učebnic a příruček a kurzů o tom, jak rozumět, zhodnotit a používat deriváty, doslova nikdo z tohoto sektoru nemá zájem starat se o širší společenské implikace. Horizont zisku je ve vztahu k širšímu obzoru lidského dramatu příliš úzký.
Akademický sektor a sektor profesionálních ekonomů, kteří by se o tuto otázku mohli zajímat zvenku, jsou prakticky ochromeni horlivou věrností vládnoucím ekonomickým dogmatům. Podle vládnoucího neoklasického ekonomického dogmatu o „dokonalém trhu“ se celkové obchody s deriváty rovnají nulové hře, která nemá žádnou hodnotu. S tím, jak se trh bude zdokonalovat, potřeba či možnosti pro „hedging“ aktivity či spekulace budou stále více ubývat.
Klasičtí ekonomové mají v každém případě tendenci být alergičtí na ¨jakoukoli analýzu, která obsahuje slovo „sociální“.
Okrajoví ekonomičtí kritici tohoto pro.kapitalistického pozitivismu jsou zase svázaní otrockou věrností ortodoxnímu marxistickému dogmatu (který se nesmí plést s Marxovou skutečným příspěvkem ke kritice kapitalismu, která je stále užitečným materiálem), které uvádí, že se vykořisťování odehrává jen ve výrobní sféře a že celý finanční trh, včetně obchodování s deriváty, leží ve sféře oběhu, a proto může být bez nebezpečí ignorován buď proto, že nemá žádný dopad na „reálné“ kapitalistické vztahy, nebo proto, že he neproduktivní.
Mezi převládajícími neoklasickými ekonomy a marginalizovanými marxisty jsou keynesiánci. Nejsou explicitně protikapitalističtí a obhajují potřebu státní intervence a regulace jako nutnou podmínku účinně fingujícího kapitalismu a nabízejí jisté vágní ústupky potřebám lidu. Nemají však lepší nápad, co dělat s deriváty, než jejich neoklasičtí či marxističtí kolegové. Pokud něco, následují Keynesovo oddělení „reálné ekonomiky“ od spekulativního tržního obchodování.
Prolomení ticha
Kvůli nedostatku zájmu či dogmatické neschopnosti profesionálních obchodníků na trhu a stoupenců rozličných ekonomických ortodoxií bylo zápolení s pokusy analyzovat sociální implikace ponechány těm několika ekonomům, kteří jsou ke kapitalismu kritičtí či skeptičtí, ale nebyli zaslepeni klapkami ortodoxního marxismu na očích.
K nim patří australští akademici Bryan a Rafferty, na něž se odkazují poznámky po čarou a z jejich knihy, která vyšla minulý rok, vychází mnohé z toho, co bude v textu následovat.
Vlastnictví & konkurence
Bryan a Rafferty a mnoho dalších autorů, na něž odkazují, přirovnávají nedávné ovládnutí finančních trhů deriváty dopadu zavedení akciové společnosti v polovině devatenáctého století.
Stejně jako současná vzestup derivátů bylo zavedení akciové společnosti nahlíženo mnoha tehdejšími komentátory jako hrozba produktivní ekonomice s ničivými a parazitickými dopady činnosti spekulantů, která s sebou nese nebezpečí volatility a nových krizí spojených s nestabilitou.
I akciové společnosti byly inovací, která rozšířila hranice, v nichž bylo možno dělat byznys, jak co se týče zapojeného kapitálu a práce, tak vzdáleností, zatímco hluboce změnily vztah mezi řízením výroby, jejím vlastnictvím a distribucí zisku. Tomu odpovídalo rozšíření a zintenzivnění konkurenčních vztahů mezi podnikateli a mezi kapitalisty a prací.
Tito komentátoři tvrdí, že derivátová revoluce zavádí v těchto třech aspektech kapitalismu podobně epochální změnu. Označují ji jako „tři stupně separace“.
Prvním stupněm separace je separace lidé od půdy a prostředků na soběstačnost za účelem vytvoření třídní společnosti individuálních vlastníků – kapitalistů, venkovských či průmyslových – a oloupené třídy námezdních pracujících. V tomto stadiu separace je kontrola nad výrobou a vlastnictvích výrobních prostředků sjednoceno v tělese „pánů“. Konkurence je primárně přímým konfliktem mezi pánem a „jeho rukou“ ohledně zisku versus přežití.
Tuto síť vztahů akciová společnost transformuje. Proces inkorporace dává podniku stupeň legálního uznání jako právní entitě požívající práv. Vlastnictví je nyní rozprostřeno mezi akcionáře, kteří k vlastnictví firmy nemají individuální práva. Řízení výroby je dáno do rukou osobě, která se z polohy „pána“ dostává do pozice pouhého „šéfa“, zatímco on sám je někým, kdo může být na základě vůle akcionářů propuštěn.
Zatímco konflikt mezi šéfy a dělníky je i nadále schopný dosahovat zuřivých intenzit, dopad vlastnictví akcionářů, kteří mohou porovnávat výnosy svých podílů v dané společnosti s výnosy konkurenční firmy v tomtéž odvětví a- pokud jsou ziskové – přesunovat finance dál, aby pro ně našly nejziskovější umístění, znamená, že konkurence se nyní rozšiřuje mezi firmy v daném odvětví.
Konflikt mezi šéfem a dělníky je zprostředkován konflikty a výrobními podmínkami mezi všemi konkurenčními firmami v daném odvětví.
Mnoho bylo též napsáno o možném konfliktu mezi šéfy a akcionáři. Akcionáři mohou dospět k krátkodobému zisku skrze aktivity, které mohou dané firmě uškodit – či dokonce k jejímu předčasnému zániku. A podobně se mohou šéfové obohacovat na úkor akcionářů a dělníků.
Obě strany však do jisté míry zjišťují, že jejich prostor pro svobodu a pro svou moc nad podnikem je omezen legální úpravou firmy jako právní entity s právy a také zintenzivněnou konkurencí, kterou vedou s ostatními hráči na trhu.
Třetí stupeň separace prostřednictvím derivátů zahrnuje další kolo ztráty moci a autonomie, které zažívají jak šéfové, tak akcionáři tváří tvář třetímu tělesu, dealerů s deriváty, kteří odvozují svůj zisk z výkonu svých firem, aniž by potřebovali jakékoli legální uznání.
Zvyšuje se schopnost derivátových nástrojů vztahovat a porovnávat výkony jednotlivých firem napříč rozličnými odvětvími. Akciová společnost usnadnila porovnání produktivity a ziskovosti mezi rozličnými firmami daného odvětví (v dané měnové oblasti), ale čelila obtížím, jak vztahovat, řekněme, například produktivitu dolů s výrobci sýra, aniž by došlo k odprodeji dolů a investování do byznysu se sýrem.
Deriváty se vyvinuly zejména proto, aby spojily předtím nesouměřitelné aktivity přímou cestou, bez potřeby měnit vlastnictví podkladových akcií. Díky derivátům lze doly a sýr porovnávat přímo a to, čeho dosáhla produktivity v jednom odvětví lze konkurenčně stavět proti výsledkům v jiném odvětví.
Na tomto místě je třeba zmínit, že B&R netvrdí, že tyto tři prvky by se měly chápat jako „stupně“ v tom smyslu, že jeden dává vyrůst druhému, jímž je nahrazován. Ačkoli každý z nich poskytl základnu pro evoluci dalšího, každý předchozí dál koexistuje s tím, který se objevil po něm.
I když už operuje „třetí stupeň separace“ finančního kapitalismu 21. století, jemuž dominují deriváty, východoasijské „podnikatelské zóny“ s vlastníky oděvního průmyslu, kteří vydírají pracovní sílu vyrábějící sportovní oblečení pro post-industriální dělníky Západu, fungují zcela jistě na úrovni prvního stupně.
Deriváty sežraly nadnárodní akciové společnosti, jimž měly sloužit.
Pro přehlednost vydáváme kompletní výtah z článku Paula Bowmana z časopisu irské organizace WSM, který jsme po částech přinášeli v minulých dnech. Výtah se zaměřil na analýzu toho, které změny povahy finančních trhů stály v pozadí současná krize, pro jeho příliš zjednodušený a přehnaně optimistický pohled jsme naopak opomenuli závěrečný oddíl textu pojednávající o perspektivách, které dává krize sociálnímu boji.
