České muslimky

Podivný trend, který můžeme v posledních cca 5 letech v naší zemi pozorovat, totiž přitažlivost islámu pro jistý okruh mladých Češek, je dle mého názoru jevem sice přechodným, ovšem zároveň natolik neobvyklým, že si určitě zaslouží naši pozornost. To, že na toto téma již byla napsána celá řada článků, názorů a postřehů je tedy jistě pozitivním zjištěním, ovšem skutečnost, že jen naprostá menšina pisatelů a odborníků (bohužel mnohdy i „odborníků“) se k tomuto novodobému českému (a – jak se zdá – i celoevropskému) fenoménu dokázala postavit fundovaně a s hlubším vhledem na druhou stranu ukazuje potřebu dalších analýz celé problematiky.

Když jsem před lety psal na svém blogu na iDnes také články o zmíněném tématu a měl následně možnost diskutovat s řadou českých konvertitek k islámu, ukázalo se, že jde v naprosté většině o ženy, které si toto „náboženství“ nekriticky zidealizovaly a promítly do něj své sny, plány a neuskutečněné (a mnohdy i neuskutečnitelné) tužby a přání.

Jestliže jsem pro označení islámu jako náboženství použil uvozovky, mělo to svůj (dle mého názoru zásadní) význam. Islám totiž ve skutečnosti žádným náboženstvím není, vztah člověka k Bohu zde (přes halasné ujišťování muslimů o opaku) absentuje. To „náboženské“ na islámu je pouze vnější fasádou, která zastírá (a také přímo má – tu více, tu méně – zastírat) to, o co zde opravdu jde – totiž o zotročení mysli, popření lidské svobody a podřízení člověka fatalistickému, vojensko-ideologickému pohledu na svět se všemi negativními důsledky, které to sebou pro takto zmanipulovaného jedince i celou společnost přináší.

Samozřejmě, salónní krasořečnění českých konvertitek o úchvatnosti islámu a o tom, jaké je to krásné a povznášející být muslimkou, můžeme chápat pod různými úhly pohledu. Například jako projev znuděnosti konzumním stylem života, který se přetransformoval do fascinace muslimskou jednoduchostí, prostotou a přísností. Či jako únik před složitostí postmoderní doby do chimérického světa arabské pouště… Jako platonické okouzlení něčím, co má odér tajemnosti, nepochopitelnosti, neznáma. Takovéto snové představy samy o sobě snad nejsou nebezpečné, mohou se však jimi stát v okamžiku, kdy se z přitažlivé a duši mladé ženy okouzlující „teorie“ přejde do tvrdé „praxe“ – totiž když takováto naivní a věci neznalá mladá česká muslimka naváže vztah s „pravověrným“ muslimem. Pád z oblaků idealizace islámu na tvrdou zem poznání jeho skutečné podstaty bývá v naprosté většině případů nejen velmi bolestný, ale často zanechá následky na celý život. Např. tehdy, když se novopečená muslimka zblázní úplně a odejde se svýn vyvoleným do jeho země. Případy, jak takováto dobrodružství končí, jsou dost odstrašující – zmíním aspoň ten, kdy jedna taková idealistka po příchodu do manželovi vlasti zjistila, že tento již „vlastní“ několik dalších manželek. Když mu pak vytkla, že jí o nich nic neřekl, že ji podvedl a že chce domů, vyměnil ji s jiným muslimem za velblouda a jen díky úsilí její rodiny a humanitárních organizací se jí podařilo vrátit zpět domů.

…z dlouhodobého hlediska je islám nebezpečný, už proto, že tam, kde se „uchytí“, usiluje o zničení demokracie a vytvoření autoritativní islamistické teokracie.

Nemyslím si, že by islám v současné době představoval pro naši zemi nějaké nebezpečí. „Naši“ muslimové jsou milí, přátelští a – jak se říká – umírnění. To však pouze proto, že je jich tu zatím málo. Umírněnost, resp. radikalita muslimů je totiž přímo úměrná jejich početnímu zastoupení v tom kterém státě. Tak např. muslimové v Anglii či Francii žádnou umírněností netrpí… U nás je tedy zatím „náboženský klid a mír“, to však v žádném případě neznamená, že máme „usnout na vavřínech“ a nechat se zmást různými pseudointelektuály typu T. Halíka, přesvědčujícími nás o „mírumilovnosti“ islámu, o tom, že pouze nepatrná část muslimů jsou islamisté, zatímco většinu tvoří ti „hodní“ a „přizpůsobiví“.

Ať tak či onak, z dlouhodobého hlediska je islám nebezpečný, už proto, že tam, kde se „uchytí“, usiluje o zničení demokracie a vytvoření autoritativní islamistické teokracie. Je třeba ještě jednou říci, že „náboženství“ je jen vnějším pozlátkem, maskujícím vojensko-politické cíle islámu. Určitě stojí za zvážení, zda by toto pseudonáboženství nemělo být v demokratickém státě postaveno mimo zákon. Bohužel, zatím u nás převažuje výše zmíněný „halíkovský“, tj. vulgárně – idealistický pohled na islám. To pak vede až k takovým excesům, že např. již děti na základních školách jsou infikovány zárodky islámské ideologie, mnohdy dokonce samotnými muslimy při povinných návštěvách mešit v rámci tzv. „multikulturní výchovy“.

Je možné se potom divit, že sklízíme to, co jsme zaseli a že tady máme nezanedbatelný počet dívek a mladých žen, které „skočily na špek“ krásných řečí a „konvertovaly“ k islámu, k tomuto přece tak mírumilovnému, umírněnému a státem povolenému náboženství?!